Muzea v Ústeckém kraji

“Prostorné, čisté, blízko via ferraty.”

“Toto muzeum provozují bývalý zaměstnanci letiště Žatec, srdcaři, chlapi, kteří dokáží o všech těch věcech i fotografiích poutavě vyprávět! Návštěva stojí za to!”

“Místo které musí navštívit každý fanda železnice. Mnoho exponátů.”

“Cestou z hradu Hazemburk jsme se zastavili v Žabovřeskách nad Ohří v tomto malém ale krásném muzeu. Pan je sběratel motorek Simson a opravdu jim rozumí. Najdete zde vše od začátku výrobu až po samotný konec firmy. Není vůbec možné říct, že tomu nerozumí. Opravdu výklad párádní, odpověď na každou vaši otázku a žádná není špatná. Pokud máte cestu zastavte se tam. Vstupné je dobrovolné. Pan to má jako svůj koníček a také ten výklad tomu odpovídá. Za nás rozhodně 5 hvězd a být víc dostane mnohem více.”

“V muzeu je zajímavá expozice o historii soužití Němců a Čechů. Občas tam probíhají i koncerty”

“Každý rok sem jezdíváme s geocachingovými kolegy na hry o Poklad pevnosti Terezín. Vždy je tu skvělá atmosféra. Doporučuji si zajít i do města, aby si člověk připomněl, bohužel, i nemilou minulost. Hold i toto patří k historii.”

“Skvělý návrat do minulosti, člověk si krásně zavzpomíná, co měl sám ještě jako menší doma. K tomu velmi příjemný a komunikativní personál, který Vám ukáže i další zatím nevystavené věci. Přeji jen to nejlepší do budoucna, hordu návštěvníků a rozrůstající se sbírku, hodlám se určitě vrátit!”

“Fandím všem vlastencům, kteří ukazují to, na co by rádi tzv. evropané zapomněli.”

“Návštěva Památníku Terezín ve mně zanechala mnohem víc než jen silný dojem. Byla to zkušenost, která se dotkla míst, o nichž člověk běžně ani neví, že je v sobě má. Terezín není „expozice“. Není to muzeum, které si projdete, odškrtáte a odjedete domů. Je to místo, kde se neviditelné stává hmatatelným. Místo, kde ticho mluví hlasitěji než slova. Už při vstupu jsem cítil zvláštní napětí. Na první pohled obyčejné dvorky, chodby, zdi. Kdyby člověk neznal historii, možná by prošel jen kolem. Ale stačí jeden příběh, jedna fotografie, jedna věta na stěně a všechno se začne propadat do hloubky. Člověk si najednou uvědomí, že každé okno mělo svůj vlastní příběh, každá cela svůj vlastní dech, každá postel svůj vlastní tichý konec. Nejsilnější okamžik byl pro mě moment, kdy jsem stál u dveří malé cely, kde ještě zůstaly zářezy po vězních. Nevíme, kdo je udělal, nevíme proč. Ale v těch rýhách je zoufalství, ale i touha po tom, aby tu něco po člověku zůstalo. Dotkl jsem se chladné zdi a měl pocit, jako by mě držela za ruku něčí cizí, dávno zaniklá přítomnost. Památník je syrový. Neidealizuje. Nenutí vás k emocím, on je probouzí sám, velmi tiše, ale naprosto nekompromisně. Fotografie dětí, poslední dopisy, osobní předměty. A pak ta kontrastní prázdnota, velké tiché místnosti, kde ten prostor sám připomíná, kolik lidí se sem nevešlo, protože už se nevrátili. Co mě zasáhlo nejvíc, byla zvláštní dvojitost, na jedné straně obrovské utrpení, na druhé chvíle lidskosti, které i tam existovaly. Malé akty odporu. Humor, který si vězni někdy nechávali pro sebe, aby přežili. Učitelé, kteří potají učili děti, protože vzdělání bylo poslední kouskem svobody. To uvědomění, že i v místě bez naděje se lidé snažili být lidmi, mě doslova zastavilo. Z Terezína si člověk neodnáší jen smutek. Odnáší si závazek. Němý, ale velmi jasný, abychom nezapomněli, aby se to neopakovalo, a aby slova jako nenávist, lhostejnost nebo manipulace nebyla pro nás jen abstraktní pojmy. Terezín ukazuje, kam až mohou vést, když zůstanou bez povšimnutí. Odjížděl jsem těžký, ale zároveň vděčný. Vděčný za to, že podobná místa existují a připomínají nám, kdo jsme, co dokážeme a také čeho jsme schopni, když se přestaneme dívat. Terezín není výlet. Je to lekce. A je to lekce, kterou by měl prožít každý.”

“Super muzeum československých hraček v krásně zrekonstruovaných prostorách. Překvapí Vás množství exponátů a zaplesá zde srdce každého "staromilce"”