Škola & Sport & Mateřská škola v Praze

“Velký mistr Kung-fu, vysoce doporučeno”

“skvela prakticka sluzba predevsim na vraceni knih, na pujcovani logicky maly vyber.”

“Jako student této vysoké školy mohu říci, že pokud plánujete studium medicíny v zahraničí, tento tým profesionálů vám poskytne vše, co potřebujete, abyste uspěli. 100% doporučuji.”

“Taneční vystoupení ve školce mělo pár světlých chvil. První byla, když učitelka z Umělecké školy řekla: "A uděláme houby." Všechny děti si sedly, jen Viki přiběhla, pověsila se mi na nohu a křičela: "JÁ JSEM CHOROUŠ! JÁ JSEM CHOROUŠ!" Další chvilka přišla, když děti třásly hlavami, protože byly mák, kvetly a uzrávaly, jen Viki se držela za hlavu a volala: "Jéje, moje makovice je úúúúúplně prázdná!" Od té doby jsem začal zabírat raději jiné dítě. Potom byly stromy. "Pěkně roztáhněte větve a vlajte ve větru!" dirigovala je paní učitelka. Viki měla ruce podél těla. "No tak, Viki, natáhni větve!" "Já nemůžu, mě je ulámali. Kluci." udala ty prevíty. A na důkaz se začala kroutit do stran a ruce jí bezvládně vlály. Vypadala jako pacient co utíká ze sálu před amputací horních končetin. Po umrtvení. Párkrát si dala facku a vůbec jí to nevadilo. Paní učitelka jí větve trpělivě spravila, ale Viki stejně nevlála. Stála s roztaženýma rukama jako elektrický stožár a kamarádkám, co si vlály vysvětlovala: "Já nemůžu, já mám větve v gypsu." Nejhorší přišlo na konec, kdy každé dítě představovalo cokoli, co si přálo a mělo volný sólo taneček. Někdo byl auto, jiná holčička baletka, poník, kočička... Viki byla pejsek Kikina. Pejsek Kikina je jeden z nejuřvanějších malých čoklů, co jsem kdy potkal a zná ji od babičky. Zatímco ostatní děti vykouzlily roztomilé otočky a piruetky, Viki běhala jak šílená od jednoho k druhému, přesně jako ten čoklík, štěkala jak pominutá, přesně jako ten čoklík, očuchávala všechny, přesně jako ten čoklík. pak zvedla zadní nožku u paní učitelky a obchlístla ji, přesně jako to dělal ten čoklík u čehokoli a mne taky přišla očůrat. Jako mi to jednou udělal ten čoklík. Doufali jsme, že je konec, protože i paní za klavírem přestala hrát, ale Kikina vypoulila oči a začala tlačit. Pak si sedla, přitahovala se rukama a zadkem vytřela půl tělocvičny. Přesně jako ten čoklík. Paní učitelka rozdávala lístečky s přihláškou na tanečky příští rok. Ale my jsme nic nedostali. Kdo umí Kikinu, nespíš umí už úplně všechno.”

“Vzdělávání v prostorách nadace-příjemný prostor jen tedy bezbariérovost 0.”