Maciho parkoviště Moravskoslezský kraj

Recenze

1. Jirka Vlček ★★★★★

   Byl to zvláštní týden. Vyrazil jsem k Maciho parkovišti v Krnově jen tak, s myšlenkou, že se tam na chvíli zastavím, ale nakonec se z toho stalo sedm dní, které ve mně zůstanou ještě dlouho. Ten prostor, který jindy lidi berou jen jako obyčejné parkoviště, se pro mě stal útočištěm, místem klidu i ticha. Ráno jsem seděl na obrubníku a koukal, jak se slunce zvedá nad střechami, večer jsem poslouchal, jak se město uklidňuje a světla aut mizí do tmy. Bylo to jako malý ostrov, kde jsem mohl zapomenout na spěch, na kraviny kolem, na to, co mi bere klid. Člověk by neřekl, že zrovna kus asfaltu u Macího může v sobě mít takovou sílu – ale já to tam cítil. Vnímal jsem každý den jinak, každý měl svůj rytmus, svou náladu. A i když jsem tam byl sám, připadal jsem si vlastně dost naplněný. Teď když si na to vzpomenu, mám pocit, že ten týden nebyl jen o tom parkovišti, ale o mně samotném. O tom, že někdy fakt stačí bejt na jednom místě, koukat kolem a dát si čas. A Maciho parkoviště v Krnově už pro mě nikdy nebude jen kus betonu.

   téměř 10 měsíců zpět
2. diamondminer857 ★★★★★

   Skibidi toaleta je k dispozici

   1 rok zpět
3. tom holinka ★★★★★

   Bylo to jedno z těch rán, kdy jsem si říkal, že všechno půjde hladce – až na to, že osud měl očividně jiný plán. Vyrážel jsem na rychlou pochůzku, když se v mém břiše začaly odehrávat divoké turbulence. Hned jsem věděl, že musím najít záchod, a to rychle. Nejbližší útočiště? Maciho parkoviště. Přidal jsem plyn a už si v hlavě maloval, jak sprintuju ke dveřím toalet. Jenže – jak už to tak bývá – realita byla mnohem krutější. Parkoviště bylo totálně narvané. Nikde žádné volné místo, ani náznak naděje. Objížděl jsem ho dokola, zoufale hledal skulinu, kam bych se vmáčknul, ale nic. S každým dalším kolem se zvyšovalo nejen napětí v mém břiše, ale i moje zoufalství. A pak to přišlo. Ten moment, kdy jsem věděl, že prohrávám. Hledání parkovacího místa se změnilo v závod s časem, který jsem prostě nemohl vyhrát. V zoufalství jsem ještě stáhnul okénko, snad abych poprosil okolní lidi o pomoc – ale bylo pozdě. Moje tělo mě zradilo. Ten pocit úlevy se během vteřiny změnil v příval hanby, když mi došlo, co se právě stalo. Auto bylo tím nejbližším svědkem mé katastrofy, a jeho sedačky se staly obětí tohoto žaludečního armageddonu. V panice jsem otevřel dveře a vykročil ven – a udělal krok na parkoviště, které jsem tím okamžikem taky „ozdobil“. Lidé kolem mě zůstali stát v němém úžasu. Někdo vytáhl telefon, jiný se odvrátil, a pár lidí se nervózně zasmálo. Pro mě to byla chvíle, na kterou bych nejradši okamžitě zapomněl. Ale to parkoviště – to bude mluvit ještě dlouho. Možná z toho Maci jednou udělá legendu. Legendu o tom, jak někdo „označil“ jeho asfalt způsobem, jaký nikdo předtím ani potom nepřekonal. A já? Přísahám, že už nikdy nevyrazím z domu bez záložního plánu a klidného zažívání. Maciho parkoviště se stalo mým symbolem největší životní prohry. A taky místem, kam mě už asi nikdy nepustí. Ale davam pet hvezd protoze to pak hezky uklidili. :-)

   1 rok zpět

Často kladené dotazy